Recenze

Critic’s Choice in Opera News: Listopad 2019, Paula Mlyn, New York City

„Sopranistka Martina Janková, která zpívá v Curyšské opeře po dvacet let a je taktéž častým hostem Salcburgského festivalu, je známá především v Mozartovských rolích.
Její soprán si stále zachovává svěžest a půvabnou kvalitu, každému slovu a hudební frázi propůjčuje precizní artikulaci plnou citového výrazu."

Opernwelt, červenec 2019

„CD měsíce"

„Ten jiný Martinů"

„Sopranistka Martina Janková se svými kolegy barytonistou Tomášem Králem a pianistou Ivem Kahánkem rehabilitují Martinů jako mistra písně. Zprostředkovávají 52 písní Bohuslava Martinů příkladně nepatetickým, vzorně prostým způsobem. Vždy s lehkostí, živě a hravě, jakoby samozřejmě, jak ve smutku, tak i v radostném rozpoložení, bez přehnané významnosti a patosu."

"Špičková interpretace skrze tak věrné reprezentanty vokálního intimního umění B. Martinů."

NZZ am Sonntag, 7.7.2019

„Dlouhých 14 let byla česko-švýcarská sopranistka Martina Janková u nás v ansámblu Curyšské opery. Nikoliv poprvé si zpívajíc vzpomíná na svou první domovinu. Nyní natočila spolu s barytonistou Tomášem Králem a pianistou Ivem Kahánkem 52 písní B. Martinů a vytváří tak pomyslný most i do Švýcarska, kde Martinů v exilu žil a zemřel. Jeho písně zní melancholicky zasněně. Oba interpreti svými hlasy pláčou, trápí se i smějí, čímž jitří posluchačovo nitro a poslech je pro něj velkým potěšením."

Gramophone, Květen 2019, Tim Ashley

„I když Martinů psal písně pro jednotlivé hlasy, podělila se Martina Janková v písních s Tomášem Králem a vytvořili tak dialogy mezi ženou a mužem.
Jasný a stříbrný hlas Martiny Jankové se krásně spojil s jemným a vřelým hlasem Tomáše Krále.
Nic není předramatizováno, ani se neuchyluje k sentimentalitě, i když Janková umí být nesmírně dojemná - její smutná píseň o zemřelé matce jde opravdu pod kůži - zatímco Král zaujme svým humorem a zamilovanou citlivostí.
Pianista Ivo Kahánek spojuje písně úžasnou prstovou hbitostí a emocionální zdrženlivostí.
Je to nádherná nahrávka, krasně programově vystavěná.“

Das Opernglas 4, 2019, J.Gahre

"Martina Janková zpívá tyto písně s hlubokým porozuměním pro radost i bolest lásky. Obratnost jejího nádherně sametově zabarveného hlasu propůjčuje písním intimitu a opravdovost."

Diapason d'Or, Březen 2019, Nicolas Derny:

Šťavnatý, vitální hlas Martiny Jankové zraje do doposud neslýchané plnosti. Písně v jejím podání jsou stále nově prostoupeny hlubokou citlivostí a interpretovány se zářivou inteligencí - je to oslava barev a akcentů.

Klasikaplus, 2.6.2019, Petr Veber

„Každý návrat Martiny Jankové ze Švýcarska do Čech je pro publikum radostí. Pěvkyně kolem sebe šíří pokojnou a prozářenou náladu, její hlas pozitivní pohodu. Nebylo tomu jinak ani při jejím výrazně komorním recitálu na festivalu Pražské jaro, kdy jí partnerkou na pódiu byla v pátek Barbara Maria Willi. Jedinou vadou byla akustika. Do kostela svatých Šimona a Judy písně s doprovodem kladívkového klavíru nepatří. Ani kdyby měly duchovní texty.

Poslech krásné hudby v pěkném prostředí zážitek doplňuje a povyšuje. Jde tedy o to, jestli písňový večer uspořádat v prostředí jednoduchém či strohém a soustředit se zpěv a každé slovo, nebo mít hezký pocit z esteticky hodnotného a působivého prostředí, ale slovům v podstatě nerozumět. U Šimona a Judy vycházejí některé vokální programy v celkovém dojmu pěkně - mívá tu své pravidelné koncerty Pražský filharmonický sbor, prostoru sluší stará hudba. S komorním repertoárem typu smyčcového kvarteta už je to horší a klavír tam zní vyloženě divně.

Historický kladívkový klavír má nejen subtilnější, ale i sušší zvuk, má tedy proti modernímu mnohem víc rezonujícímu klavíru výhodu. Přesto byl koncert, na kterém Martina Janková zpívala písně z přelomu 18. a 19. století, o mnohé ochuzen. Přinejmenším do celé druhé vzdálenější poloviny auditoria se zvuk nesl trochu méně a kontakt mezi interpretkami a posluchači nebyl tak blízký, jak by si to charakter subtilní poezie zasloužil.

Písně Wolfganga Amadea Mozarta, Josepha Haydna, Václava Jana Tomáška, Leopolda Koželuha, Johanna Jozefa Röslera a Jana Václava Kalivody, které během večera zněly, nejsou sice z úplně přesně stejné doby, ale přesto mají některé společné znaky – nejsou to písně subjektivně romantické, ale vesměs ušlechtile pravidelné, místy hravé nebo posmutnělé, ale vždy v rámci daného stylu dokonalé. Martina Janková jim dávala v dikci a výrazu velkou, krásnou živost a pravdivost, aniž by jakkoli přeháněla. A Barbara Maria Willi přidávala stejně bohatě odstiňovanou, rozvlněnou a neustále proměňovanou a podobně pozitivně vstřícnou, nekonečně perlivou řadu nenápadných figurací, běhů a akordů, stejně jako u sólistky rozpjatou mezi uvolněností a kázní, mezi spontánností a znaleckou věcností.

Šlo o repertoár, který obě umělkyně, evidentně obdobně umělecky naladěné, už natočily na CD. Repertoár promyšlený, prožitý a usazený. Žádná z písní se nezdála být horší než ostatní, všem daly interpretky úctu a pozornost. Tomášek je psal v Praze na německé texty, Koželuh ve Vídni na italské, Haydn při pobytu v Londýně na texty anglické. Němčina však v užitých básních na koncertě převažovala. Některé písně odezněly přes velmi zřetelné a poctivé pěvecké uchopení bez zanechání hlubšího dojmu, jiné však zůstaly v paměti jako skutečné skvosty, charakteristické a jedinečné. Z čistě hudebních důvodů.

Od Koželuha zazněl výběr z Italských ariett. U Voříška bylo už asi přítomno něco z budoucího romantismu, stejně jako u Kalivody. Méně uváděným autorem byl v programu Rösler, který nesmí být zaměňován s Rösslerem-Rosettim; mezi čtyřmi z jeho písní bylo i zhudebnění básně „An die Entfernte“ (Vzdálené milé), kterou napsal Goethe, a básně „Herbstlied“ (Podzimní píseň), jejímž autorem byl jiný často zhudebňovaný básník Ludwig Tieck. Martina Janková umí přidat do hlasu rozmarnost, umí zpěvem vyprávět, nerozpakovala se několikrát zpívanou situaci přednesem, gestem a mimikou skutečně zahrát, zejména u Mozarta. Právě jeho písně, jakkoli nejde o tu nejpočetnější a nejtypičtější součást jeho odkazu, se mimoděk ukázaly být jako jedny z nejzajímavějších.“

Opera Plus, Helena Havlíková, 4. června 2019

Dramaturgie Pražského jara zařadila do programu vystoupení sopranistky Martiny Jankové. S Barbarou Mariou Willi na kladívkový klavír prezentovaly koncertně písně rakouských a českých klasicistních skladatelů z přelomu 18. a 19. století, které v roce 2017 nahrály pro Supraphon v rámci edice Hudba v Praze 18. století.

Martina Janková měla svůj samostatný koncert na Pražském jaru už popáté. Právem. Už od konce devadesátých let se drží mezi prominentními sopranistkami hlavně mozartovského repertoáru a starší hudby. Po svém prvním pražsko-jarním haydnovském koncertě v roce 2009, po vystoupení v roli Ilii (Mozartův Idomeneo v nastudování Národního divadla v roce 2010) a sopránovém partu Petra v Myslivečkově oratoriu La Passione di Gesù Cristo s Collegiem 1704 (2013) se v roce 2016 Janková vrátila ke kořenům lidové hudby. A tentokrát se společně s Barbarou Mariou Willi, iniciátorkou a dramaturgyní programu Praha – Vídeň, naše cesta na křídlech zpěvu, vydala do „zapomenuté krajiny“ písní období pozdního klasicismu. „Zapomenuté“ proto, že je upozadili romantici, pro které se právě písňový žánr stal tím pravým způsobem pro vyjádření jejich „rozbolavělých“ duší.

Janková dokáže přicházet se zajímavými projekty zvolenými s velkým citem v souladu s jejím pěveckým a osobnostním nastavením. Stejně jako Willi. Výběr písní se zaměřil na tvorbu skladatelů, kteří působili převážně v Praze nebo ve Vídni. Z bohaté palety generací skladatelů narozených mezi lety 1732 (Joseph Haydn) až 1801 (Jan Václav Kalivoda) se tak dostalo na písně Václava Jana Tomáška, Leopolda Koželuha, Wolfganga Amadea Mozarta (včetně jeho Fialky na Goethův text), Johanna Josepha Röslera, Josepha Haydna, Jana Václava Voříška a Jana Křtitele Kalivody. Vznikaly nejen na texty, jejichž autory dnes neznáme, ale i na básně takových mistrů slova, jakými byli Johann Wolfgang von Goethe, Ludwig Tieck nebo Pietro Metastasio.

Vynikající jazykové zázemí umožňuje Martině Jankové se skvělou deklamací a hlavně precizním porozuměním obsahu textu interpretovat písně v italštině, němčině i angličtině. Písně, ve kterých převažovala milostná lyrika, vystihla svým svěžím vyrovnaným sopránem v široké škále dynamiky jako koncentrované minipříběhy, klenoty s bohatou škálou nálad – veselé až laškovné, ba uličnické, dramaticky vzrušené, naštvané, tajemně ponuré, zasmušilé nebo truchlivé. Vždy bez teatrálního přehánění. Když si pro vyjádření jemných odstínů interpretace Martiny Jankové vypůjčíme texty písní, její hlas šuměl jako řeka údolím s jarními poupátky, proudil jako stříbřité vody, svítil jako jasný krystal, vál lehounce, sladce a příjemně jako vánek, vylétal vzhůru jako ptáček, zářil jako hvězdička, nesl se širým polem, mámil jarní vůní, hladil jako slunce jas, ale i hořel jako plamen nebo vzdychal a plakal bolestí osamělosti, chvěl se slzami rozloučení.

Barbara Maria Willi byla empatickou partnerkou Jankové i díky měkkému zvuku kladívkového klavíru – hrála na kopii vyhlášeného rakouského výrobce klavíru první poloviny 19. století Conrada Grafa ze současné dílny Paula McNultyho s měkkým zaobleným barevným zvukem. Blýskla se i brilantními pasážemi.

I z koncertního provedení písní bylo zřejmé, že ocenění tohoto pražsko-vídeňského projektu na CD odbornými kritiky francouzským hudebním magazínem Diapason d’Or je zasloužené – díky dramaturgii i provedení. Pražsko-jarní koncert měl ovšem navíc „přidanou hodnotu“ perličky v podobě teprve nedávno v Českém muzeu hudby objevené písně K obnovenému zdraví Ofélie, která sice figurovala v Köchlově seznamu Mozartových skladeb (pod číslem 477a), ale byla považovaná za ztracenou. Píseň je zajímavá kolektivním autorstvím, protože jednotlivé sloky textu Lorenza Da Ponte na pastýřský námět zhudebnili Wolfgang Amadeus Mozart, Antonio Salieri a blíže neznámý Cornetti jako hold zpěvačce Nancy Storace, která překonala hlasovou krizi a ke své kariéře se vrátila právě jako Ofélie v Salieriho opeře Trofoniova jeskyně. Oproti nahrávce mohlo být hlavním benefitem koncertu sympatické osobnostní vyzařování obou interpretek. Jenže ne tak docela šťastná byla volba prostoru – kostel sv. Šimona a Judy sice už dávno neslouží náboženským účelům, svou akustikou i rozlehlostí je však zcela vzdálený mnohem komornějšímu a intimnějšímu prostředí šlechtických i měšťanských komnat a salónů, kde se písně provozovaly.

Bachtrack, Sam Jacobson, 18.květen 2019

Tenoři Werner Güra a Matthew Plenk stejně jako sopranistka Martina Janková zazářili úžasným splynutím jejich nádherných hlasů.
Mezzosopranistka Tamara Mamford a Bas-baryton Dashon Burton se přidali ve společném Benedictus a intimita tohoto skvěle vyrovnaného Quartetta nádherně kontrastovala se sborovou okázalostí.
Jemná lyrika quartetta vynikla i v Dona nobis.

The Plain Dealer, Zachary Lewis, 17.květen 2019

Sólisté byli neméně „nebeští“.
Jestliže byl tento koncert jako zaklepání na brány nebeské, podařilo se pětici sólistů touto do nebes projít. Tenoři Werner Güra a Matthew Plenk, stejně jako Bas-baryton Dashon Burton ukázali sílu a potentnost homogenního zvuku, Soprán Martina Janková a Mezzosoprán Tamara Mamford svými hlasy nádherně splynnuly a tvořily tak tepnu hudebního zlata.

Radio Klassik, Marion Eigl, Januar 2019

Wunderschöne Stimme mit Ausdruckskraft.

ORF.at, Gerhard Heidegger, Januar 2019

Von Martina Janková bis zum Arnold Schönberg Chor leisteten die Sängerinnen und Sänger Grossartiges.

Online Merker, 18.1. 2019, Wien

Martina Janková’s drolliger, oft unverschämter Charme bewährt sich in allen Rollen.

Kurier, 18.1.2019, Wien

Die Darsteller...sowie Sänger agieren eindrucksvoll.
Martina Janková und Robin Johannsen führen das Ensemble an…

Süddeutsche Zeitung 15./16.2.2018, Michael Stallknecht

Flexibilita a blesková pohyblivost jejího sopránu dělá Lišce Bystroušce všechnu čest.
Přitom se hlas nese dobře přes orchestr az do dobře fokusovaných výšek a tím získává profil role jasnou konturu.

Říjen 2017, Jean-Philippe Grosperrin

Má se člověk divit, že se Martina Janková pohybuje v této atmosférické barvitosti s úžasným usebráním a daří se ji úsměv spojit se steskem? Je to požehnání – tento soprán z velké mozartovské školy, křišťálově jasný, svěží, perlivý, se skvělou dynamikou. Její úžasné vibrato propůjčuje básním kolorit, aniž by porušil jejich prostotu.
Tak jak to Mozartovi sluší: frázování v písni „Fialka“ je dokonalé a působí živě a hravě, zatímco v písni „Dopisy Luise“ vše plyne homogenně, čiře, bez zatěžkávání a tím se trefuje “do černého“. Ve „Večerní náladě“ je slyšet největší míru rétorického vnímání – jedinečné frázování při opakovaném „pak jemně“ – čistém lyrickém toku. Deset minut hodných zlata. Toto album písní nepotěší jen jednorázově, ale stále znovu a znovu. Proč trvalo vydání tohoto alba 11 let? Využijte nabízené možnosti a vydejte se na cestu, která znovu vzkřísí duch oné epochy: zde máte umělkyni, která se jen tak nenajde a která svou radost z hudby úžasně šíří dál.